Ebola aneb PR katastrof

Říjen 2, 2014
Bez komentáře

Pro média jsou katastrofy a průšvihy obecně zajímavé. Zpravidla totiž nabízejí možnost jednoduchého a silného vyprávění, které čtenáři, diváci a posluchači jen hltají. Nemohou ani jinak. Jednak je zmínek kolem nich najednou tolik, že je prostě nelze ignorovat, jednak je tragický osud bližních fascinujícím příběhem. A to už od pradávna.

V naší médii brutálně nadupané současnosti se informacím objevujícím se v médiích v míře nad jistou mezní hodnotu vyhnout nelze. Pokud už vás nedostanou noviny nebo televize, pravděpodobně se se zprávou potkáte mimoděk při poslechu rádia v autě a téměř určitě při čtení zpravodajství na internetu. Zcela jistě se ale objevíte v prostředí, kde o zprávě bude hovořit někdo, koho média dostala. A tak vás informace z médií zasáhne tak jako tak. Samozřejmě, mohli jste být na Everestu nebo jste se právě vrátili z orbitální stanice…

S trochou nadsázky lze říci, že katastrofy mají tak nějak samy o sobě ty nejlepší public relations. Otázka je, jestli existuje nějaká hranice, kdy jsou média informacemi nasycená? Představme si to jako nasycený roztok kapalin. V určitém okamžiku se v něm už další informace stejného typu prostě nerozpustí. Podobně jako u nasyceného roztoku je pak potřeba změnit podmínky, aby média byla schopná další informace absorbovat. Takovou změnou je třeba v čase narůstající množství obětí nebo třeba další následný děj typu jaderné havárie následující po zemětřesení a tsunami v Japonsku.

Každá událost má přitom svůj potenciál zajímavosti pro média. Chtě nechtě jde o to, do jaké míry je událost fatální, či nikoli. Jak vzdálená je od našich hranic. Zda se odehrává ve světě, o němž si tak trochu pokrytecky myslíme, že je rozvinutý, či v tom, který se teprve rozvíjí. Zda má šanci se nás osobně dotknout. Dá-li se u ní očekávat nějaký další vývoj. A samozřejmě, roli hraje i počet obětí.

Podívejme se na několik příkladů obrazů katastrofických událostí v českých médiích a pokusme se najít nějakou limitní hranici množství článků a zmínek. Pro zjednodušení v časovém úseku půl roku, kdy událost v médiích s největší pravděpodobností odezní.

Kolikrát byste si tipli, že se psalo třeba o zemětřesení na Sumatře v roce 2004? Anebo o metanolové aféře z roku 2012. Hodněkrát. Ve většině podobných případů se v médiích objevilo 3000 a více zmínek. Nejvíce právě v případě zemětřesení v Indickém oceánu, o kterém média psala 4500x. Uvědomíme-li si, že se většina zmínek je zveřejněna během pár dní nebo týdnů po události, je to obrovská záplava. A – podobně jako v případě tsunami – utéct jí prostě nejde.

Zdá se, že limitní hranicí a známkou nasycenosti českých médií je počet výskytů kdesi mezi 3 a 3,5 tisíci zmínek ve sledovaném období. Jen několik událostí během posledních 10 let tuto hranici překročilo.

V této souvislosti stojí za zmínku referování médií o epidemii eboly na západě Afriky. Zmínek je v porovnání například s chřipkou A/H1N1 v roce 2009 překvapivě málo. Ebola je pro naši představivost zřejmě ještě příliš daleko. A to se Lékaři bez hranic snaží veřejnost ovlivňovat ze všech sil. Mimochodem. Naléhavý projekt Lékařů bez hranic je zde: Sbírka Lékaři bez hranic

Množství výstupů v českých médiích

PR_katastrof